V dubnovém čísle přinášíme
15.04.2015- Rozhovor s fotografem a milovníkem přírody Stanislavem Wieserem
- Knihy kolem nás
- Historii Jáchymovského tolaru
- Železářskou historii Potůčků
Železářská historie Potůčků
Potůčky, obec stojící na samé hranici naproti saskému Johanngeorgenstadtu, má za sebou dlouhou historii výroby a zpracování železa, která sahá až do konce 16. století. Železářská výroba, která stála u zrodu obce, zde skončila vlastně až nedávno a dosud přetrvává na druhém břehu Černé v továrně ve Wittigsthalu, která za svůj vznik vděčí právě potůčkovskému hamernictví.
Johanngeorgenstadt osvícený plameny z vysokých pecí ve Wittigsthalu, pohled od Potůčků (obraz Ch. J. Oldendorpa, kolem roku 1830, repro: Wikipedia / SLUB Deutsche Fotothek)
První hamr v prostoru budoucích Potůčků vznikl na základě privilegia, jež 1. června 1570 udělil Horní Blatné císař Maxmilián II. Obec se rozhodla jej postavit na pravém břehu Blatenského potoka (Breitenbach) poblíž jeho soutoku s Hraničním potokem, nedaleko dnešní benzinové pumpy. Důvodů, proč byl hamr založen tak daleko od Horní Blatné, bylo několik. Zaprvé zde byl dostatek vody nutný pro pohon vodních kol, jejichž pomocí se vodní energie přenášela na buchar hamru. Dále tu byl na rozdíl od Horní Blatné, kde již v té době byly lesy do značné míry vykáceny, i dostatek dřeva pro výrobu dřevěného uhlí potřebného pro tavení železné rudy. Také sama železná ruda byla nablízku – těžila se na svazích Jelení hory mezi Horní Blatnou a Potůčky i na svazích protilehlé Vlčí hory, je však pravděpodobné, že byla využívána i surovina z drobnějších ložisek přímo na Hamerském vrchu nad hamrem. A konečně zde byl i ekologický aspekt – kouř z hutí nevadil na odlehlém místě tolik, jako kdyby stály hned u města.
Podobné důvody vedly k zakládání hamrů, hutí, skláren, kobaltových mlýnů a dalších průmyslových provozů mimo obytná sídla i na mnoha jiných místech Krušných hor. Často tak vznikly uzavřené areály se statusem svobodného dvorce, ve kterých kromě výrobních zařízení stály i vrchnostenské domy, domy pro dělníky a úředníky, obilné mlýny, sýpky, pivovary a další hospodářské budovy. Právem vařit a šenkovat pivo, mlít mouku, péct chléb a porážet dobytek byl vybaven i hamr na Breitenbachu.
Už v roce 1583 hornoblatenská obec hamr prodala Sebastianu Köppelovi z Horního Slavkova, ovšem s podmínkou, že on i jeho zaměstnanci budou podléhat blatenské soudní pravomoci a že z vytaveného železa bude městu odvádět stanovený poplatek. Köppel vlastnil hamr do roku 1599, kdy jej odprodal perkmistrovi Gabrielu Sieglovi, jeho bratru Melchiorovi a jejich společníkovi Melchioru Kleinhempelovi (Kleinhempelovi byli známá hamernická rodina, která podnikala mj. i v Rittersgrünu). Poté je jako hamerník uváděn Jakob Selig (Sehling) a v roce 1602 provoz kupuje hamerník a výrobce plechu Lorenz Wittich, původem z Jáchymova, který předtím působil v hamru ve Svatavě u Sokolova (příchod rodiny Wittichů do Breitenbachu v roce 1602 zmiňuje Neudert (2012), podle Engelschalla (1723) převzala hamr až později). V roce 1616 se Lorenz Wittich stal i rychtářem v obci Ziegenschacht (dnes Stráň), pod niž hamr tehdy spadal. Roku 1624 převzal řízení rodinného podniku nejstarší syn Lorenze Witticha Caspar (1602–1673).
V dobách třicetileté války však provoz hamru upadal a po několik let až do roku 1643 se v něm nepracovalo vůbec. Novou licenci k provozování hamru obdržel Caspar Wittich od jáchymovského horního úřadu na Silvestra 1643. Po skončení třicetileté války se v Krušnohoří naplno rozběhlo úsilí katolické církve o vymýcení luteránského kacířství. Protestant Caspar Wittich tehdy zakoupil pozemek při soutoku Blatenského potoka s Černou ležící těsně za hranicí na saském území a se svolením kurfiřta Johanna Georga zde v roce 1651 postavil nový hamr na výrobu plechu, hamernický dům, domy pro zaměstnance a další budovy. Celému areálu se podle jeho zakladatele začalo říkat Wittichsthal (od 19. století Wittigsthal). Tento hamr pak zanedlouho, spolu se sklárnou v nedalekém Jugelu, sehrál významnou roli při exodu mnoha hornoblatenských protestantů do Saska v roce 1653, kteří v něm našli azyl předtím, než byl v únoru 1654 jejich přičiněním založen Johanngeorgenstadt.
Wittich si však ponechal i hamr v Čechách, ke kterému po třicetileté válce patřilo šest obytných stavení, mlýn na mouku a pivovar. V roce 1671 potvrdil císař Leopold hamru opět jeho privilegia a byly mu přiděleny pro jeho potřebu i další lesní pozemky. Majitel hamru mohl dokonce vykonávat jednoduchou soudní pravomoc.
V roce 1673 Caspar Wittich zemřel a byl pochován v kostelu v Johanngeorgenstadtu. Oba hutní provozy, v Potůčkách i Wittichsthalu, pak po nějakou dobu provozovaly jeho děti. Patrně počátkem 90. let 17. století je přenechaly svému příbuznému Johannu Gabrielovi Löblovi, který je však nedržel dlouho, protože se zadlužil výstavbou hamru ve Pstruží. Také v dalších letech se vlastníci obou provozů často střídali. Podle Engelschallova popisu Johanngeorgenstadtu z roku 1723 potůčkovský hamr několik let předtím stál, provoz však byl opět obnoven. Historická stopa hamru se pak zcela ztrácí a lze předpokládat, že někdy ve 30. až 40. letech 18. století zanikl. Důvodem byl patrně citelný nedostatek dřeva, který se v té době projevoval v celém regionu a vedl i k uzavření některých důlních provozů. Když byla o sto let později, v roce 1831, na pozemcích, které k hamru patřily, postavena stará potůčkovská škola, byly údajně ještě rozvaliny budov vidět. Z celého areálu přežil pouze obilný mlýn Hammermühle, ve kterém byl později i hostinec a za první republiky byl podle svého majitele označován jako Clausův mlýn. I tento historický mlýn byl bohužel brzy po druhé světové válce zbourán a z jeho zařízení se dochoval pouze zbytek vodního příkopu na pravé straně silnice poblíž benzinové pumpy.
K hamru patřily i další pozemky nacházející se poblíž dnešního jádra obce kolem kruhového objezdu a severně a východně odtud. Zde bylo založeno snad již koncem 16. století nebo nejpozději kolem poloviny 17. století v souvislosti s rozvojem těžby v sousedním Johanngeorgenstadtu několik dolů na stříbrné a kobaltové rudy, z nichž jsou jmenovitě známé doly Maria Magdalena (nazvaný v roce 1686 po dceři Caspara Witticha), Rosenhof, Glück mit Freuden, Segen Gottes či Weiße Schwann. Kolem nich stálo několik cechovních domků (z jednoho z nich vznikl později hostinec Na Haldě), stoup a dalších důlních zařízení, pro jejichž provoz byl vybudován i vodní příkop z říčky Černá. Hlavní období rozvoje důlní činnosti spadá do 18. století, ještě v polovině 19. století však byl v provozu důl Neuverborgenglück.
foto Potůčky a JGStadt z Beschreibung_Der_Exulanten_und_Bergstadt 1723.jpg
Doly v Potůčkách (v popředí), Wittigsthal a Johanngeorgenstadt na vyobrazení v Engelschallově kronice Johanngeorgenstadtu (1723)
Majitelem důlních pozemků v Potůčkách se ve 20. letech 19. století stal úspěšný podnikatel Carl Gotthilf Nestler (1789–1864), který zbohatl na obchodu s obilím a asi v roce 1824 koupil i hamr Wittigsthal včetně jeho příslušenství na české straně hranice. Kolem roku 1830 (snad 1828) zavedl Nestler ve Wittigsthalu poprvé v Sasku výrobu válcovaného černého a pocínovaného plechu, s níž slavil obrovské úspěchy a závod nestačil krýt poptávku. V roce 1836 založil Nestler spolu se svým zetěm Eduardem Wilhelmem Breitfeldem (1803–1873) firmu Nestler & Breitfeld, ze které se postupně stal jeden z největších železářských podniků v Krušnohoří. Breitfeld byl již předtím majitelem hamru Rothenhammer v Oberwiesenthalu a v roce 1831 se stal rovněž spoluvlastníkem železného dolu Engelsburg v Černém Potoce u Kovářské. Firma Nestler & Breitfeld brzy převzala mj. také Arnoldshammer v Rittersgrünu, hamr Siegelhof v Pöhle a především Erlhammer mezi Johanngeorgenstadtem a Schwarzenbergem, nejstarší hamr v regionu doložený už k roku 1380, z nějž se pod Nestlerem a Breitfeldem vyvinuly dodnes existující Železárny Erla. V roce 1884 se majetek firmy rozšířil i o Pfeilhammer v Pöhle.
Expanze firmy Nestler & Breitfeld se koncem 19. století přenesla i do Potůčků, kde byla přímo naproti hamru Wittigsthal postavena pobočná slévárna na výrobu litiny. Jako rok jejího vzniku se uvádí rok 1880 nebo 1893. V továrně, jež se stala součástí firmy Nestler & Breitfeld GmbH, Eisenwerke in Erla, Pfeilhammer, Wittigsthal i. Sa. und Breitenbach i. Bö., pracovalo na 200 lidí, a podnik se tak stal pro Potůčky a jejich okolí významným zaměstnavatelem. Ke stěžejním výrobkům patřily ozdobná litinová kamna a sporáky Vulkan. Pro odbyt zboží bylo důležité vybudování železniční tratě. Johanngeorgenstadt na ni byl napojen už od roku 1883 a v roce 1899 se po dokončení tratě z Karlových Varů do Johanngeorgenstadtu otevřelo i spojení do Čech. Nádraží v Potůčkách bylo později spojeno se slévárnou i samostatnou vlečkou. Krátce po první světové...... více v tištěné verzi