únor 2012

Celé číslo ke stažení 3.1MB

Z obsahu čísla:

Vyznání Krušným horám

Vždy, když kráčím tou zádumčivě krásnou krajinou, cítím podivný neklid - chodidly, póry kůže, do očí a do duše nasávám neomylné a sladkobolné tušení věčnosti. Vedu vnitřní monolog s minulostí, se stíny někdejších světel a pouštím se do úvah o budoucnosti. Pak někdy nastává vzácný okamžik, kdy v záblescích vteřin chápu dosud nejasné souvislosti. Rozumím šepotu větru i zurčení horské bystřiny. Jsem v harmonii a souzvuku s tajemným rytmem krajiny, stávám se její součástí a má paměť najednou sahá daleko zpátky před zrození mých nejvzdálenějších předků. Jsem naplněn pokorou a úctou. Mé rozjímání je zároveň vyznáním lásky. Jsem sám a přece obklopen tisíci hlasy života, promlouvajícími ke mně z každé skály, opuštěné štoly, studánky a stromu — ale také z deštěm vymleté cesty, mechem obrostlého pomníčku a osamělé ruiny. V takových chvílích vím, proč a jak se rodily prastaré mýty a pověsti — tehdy dychtivě vstřebávám jejich zapomenuté poselství.

Zasvěcení do tajů krajiny nepřichází najednou. Musí být vykoupeno nesčetnými hodinami putování a naslouchání. A také hodinami usilovného studia, kdy v sobě střípek po střípku skládáme obraz poznání. Je jím zde těhotné ticho bělostných horských plání i časové vakuum zasněných rašelinišť, kde jen kovový bzukot hmyzu ruší něžný dech nedotčené země. Dlouhé hodiny jsem v horách rozmlouval se stříbronosnou skálou, v jejíchž žilách mí dávní předkové dobývali svůj nelehký chléb. Nebezpečím hlubin a temnot čelili odvahou a důvěrou. Všude hledám a s dojetím nacházím jejich zaváté stopy. Tento cíp země mě vtahuje do své existence a já pokaždé podléhám jeho magnetismu.

Podléhám snadno a rád, nebráním se onomu neviditelnému silovému poli, tak silně zde působícímu. Utvořilo se nesmírnou prací desítek hornických pokolení, která tu viditelně poznamenala krajinu a neviditelně nás i po staletích zasahuje vlídnými paprsky kontinuity a sounáležitosti lidského rodu. Vrcholová část Krušnohoří je, řečeno výrazem spisovatele Hrabala, krajinou krasosmutnou. Její základní melodie je mollová a zní jako blues. Jejím nepsaným mottem
je hornictví. Poučen historií si při toulkách kolem Horní Blatné před svým vnitřním zrakem promítám barvitý imaginární film o zasutých dějích minulosti. Tehdy vidím divokou a liduprázdnou lesnatou končinu plnou nástrah. Pak první odvážné lovce a prospektory, pronikající sem z již obydlených údolí. Posléze houževnaté osídlence, kteří mýtili les, neúnavně hledali rudné žíly, rýžovali cín v nápla-vech potoků a razili pokusné štoly. Vidím počáteční opojení hornického národa vydatnými nálezy cínové rudy na Blatenském vrchu a čilý stavební ruch na jeho úbočích, kde zakrátko vyrostlo kvetoucí horní město. V hoře slyším tlumené hlasy horníků a jejich nekonečné kutání želízkem a mlátkem v chladných temnotách pod městem. Vzápětí pak ale vychutnávám teplo a družnou pohodu v zasněžených chalupách, nad jejichž šindelovými střechami často celé dny a noci burácela zimní vichřice. Jejími poryvy znělo hrozivé vytí hladových vlků. Slyším také klapot a bušení mlýnů, stoup a hamrů v údolích Černého a Blatenského potoka. Vidím všední každodenní život v renesančním a barokním městě. Cítím žár výhní v hutích, sklárně a kobaltových mlýnech.

Vzpomínám na válečná strádání Horní Blatné za třicetileté války, na truchlivé časy protireformace, kdy musely stovky mužů, žen a dětí opustit kvůli vyznání své domovy a odejít do Saska. S úctou se skláním před nezměrnou pílí a zručností mnoha generací prostých lidí, kteří si pozániku hornictví vydělávali na živobytí nejrůznějšími domáckými výrobami. Za nuzné výdělky paličkovali krajky, zhotovovali lžíce, hračky, perleťové knoflíky, kartáče, ozdobné kazety a šili rukavice.

Zkusili mnoho bídy. Myslím na ně a na všechny jejich radosti a starosti, odvanuté časem do nenávratna. Všechno to dávno zmizelé dění je v krajině nesmazatelně zašifrováno. Snad proto se tu mohu tak snadno vcítit do minulosti, byť jsem obklopen moderní současností. Stará horní městečka v karlovarské části Krušných hor si žijí stranou světského ruchu lázeňské metropole v údolí Ohře svým vlastním svérázným životem, v moudrém klidu a v zasnění nad svým bouřlivým mládím. Klid, který vyzařují, je pro mne blahodárný. Přináší mi hluboké duchovní zážitky. V naší uspěchané době jsou tyto chvíle ztišení a zamyšlení velmi potřebné pro obnovu vnitřní rovnováhy a tvůrčích sil. Ten, kdo putuje krasosmutnou krajinou s poučenou myslí a s otevřeným srdcem, nachází v ní bezpočet podnětů, jež dokážou v citlivých duších probouzet obdiv nad mocí přírody a nad ještě větší mocí lidské práce – obdiv, z něhož se rodí láska, dobro a spravedlnost.

Stanislav Burachovič