V lednovém čísle mimo jiné přinášíme

07.01.2014
  • Rozhovor s Františkem Repkou - pokračovatelem rodinné zemědělské tradice ,
  •  článek o historii a osudu továrny na výrobu lžic v Horní Blatné
  •  informace o zaniklé obci Ryžovna
  •  vzpomínku na Boxera Josefa Soukupa

Nejsi starousedlík, co tě sem
do Krušných hor přivedlo? Byla
to tvoje volba, nebo souhra okolností?
Jak se vyvíjel tvůj vztah
k nim a jaký je v současnosti?
Přišel jsem sem jako voják, ale
Krušné hory mně silně připomínaly
krajinu mého dětství a dospívání
v okolí Banské Bystrice. Byly tu
Cesta ze stáje do Rozhovor s Františkem Repkou, podobné kopce a lesy. Cítil jsem se
zde jako doma. Při své službě pohraničníka
jsem navíc mohl uplatnit
i své zemědělské zkušenosti
z domova. Na rotě jsme měli koně,
krávy, psy, sklízeli jsme seno a podobně.
V současnosti se považuji
za Krušnohorce se vším všudy.
Hory znám od Chebu až po Děčín.
Dnes jsou samozřejmě mým domovem.
Vzpomínáš na něco zajímavého
ze svého zdejšího profesního
působení, co ti nejvíce utkvělo
v paměti?
Vzpomínám hlavně na spolupráci
s místním obyvatelstvem, na besedy
ve školách či ukázky se psy.
Příležitostně jsme pomáhali i posledním
zemědělcům na Přebuzi,
kteří měli dobytek. Dokonce jsem
i telil krávy, a měl tak další profesi
navíc – na čas jsem se stal i takto
žádaným. V té době ještě chodili
lidé z Přebuze pěšky do práce až
k Nejdku. Vzpomínám si například
na pana Zettla, jemuž jsme občas
pomohli s cestou. Až do roku
1966, kdy byly dráty na hranicích,
byl relativně klid. Po jejich odstranění
nastal zpočátku značný pohyb
přes hranice z německé strany
k nám. Zaznamenali jsme dokonce
v jednom roce až 500 Němců, kteří
se snažili překročit hranici v Potůčkách.
Občas se stávalo, že lidé
přecházeli oboustranně jen tak, jak
to bývalo běžné kdysi před válkou
– například na pivo, na jídlo, podívat
se na známá místa. Většinu
z nich jsme znali. Také se mi vybavují
mé pravidelné cesty na motorce
z Horní Blatné na Rolavu, kam
jsem dojížděl do služby.
Pokud to hodnotím zpětně, nic
dramatického, co by stálo za zmínku,