V březnovém čísle přinášíme
06.03.2015- Údržba běžeckých tras v západní části Krušných hor
- Rozhovor s biatlonovým reprezentantem Egonem Hofmannem
- Pražský kanovník Johann Alois Renner z Perninku
- Jáchymov svobodným horním městem
- Historii Vysoké Jedle
Malorážkový biatlon se pomalu ale jistě začíná řadit mezi nejpopulárnější zimní sporty u nás. Za svou poměrně krátkou historii se z původních měření sil armádních hlídek (družstev) stal sportem individuálním, kde vojenské pušky vystřídaly nejprve velkorážní terčovnice a nakonec malorážky. U počátků biatlonu (velkorážného) u nás stál i Krušnohorec Egon Hofmann z Abertam, mnohonásobný reprezentant Československé republiky.
Egon Hofmann se narodil 5. 4. 1944 na samotě Lesík Domky – Lessighäuser (Abertamy směr Bludná). Do obecní školy docházel do Hřebečné a od 6. třídy do Základní školy Pernink. Po ukončení školy nastoupil do Odborného učiliště v Osově u Dobříše, obor rukavičkář. Po třech letech s výučním listem začal pracovat v Rukavičkářských závodech v Abertamech. Odtud nastoupil na základní vojenskou službu do Dukly Liberec. Po skončení vojny se vrátil zpět do Abertam, kam se mezitím jeho rodiče přestěhovali. V roce 1966 se oženil a s manželkou Lenkou, která pracovala také v Abertamech v Rukavičkářských závodech, má dvě dcery. Abertamským rukavicím zůstal věrný až do ukončení výrobní činnosti závodu. Vedle práce se věnoval hlavně sportovní činnosti. V mládí závodní, později trenérské a poslední roky již jako důchodce pomáhá při provozu lyžařských vleků v okolí.
Narodil ses za války v Sudetech, poválečné období jsi prožil jako malé dítě. Máš na tu dobu nějakou osobní nebo zprostředkovanou vzpomínku z vyprávění rodičů?
Vzpomínám si, jak jsem chodil v létě pěšky, v zimě na lyžích z naší samoty do školy v Hřebečné a viděl, jak každý týden mizí chalupy z okolí. Bylo jich určitě kolem stovky a ještě dnes se mi vybavuje, jak vypadaly, kde stávaly. Lákalo mě to podívat se tam, ale rodiče nedovolili, měli obavy, protože stavení byla pod dohledem nových dosídlenců.
Jak se vaší německé rodiny dotklo nebo nedotklo vysídlení německého obyvatelstva?
A tvůj názor na tuto neslavnou dějinnou událost s odstupem let?
Naši předci sem přišli v šestnáctém století z Frýska a žili tady do vysídlení několik set let. Všichni příbuzní byli odsunuti a i naši měli sbaleno, byli připraveni a čekali. Rodiče tu dobu snášeli velice těžce, ale pořád věřili, že se někdo vrátí. Nakonec jsme do odsunu nešli a dodnes vlastně ani nevím proč. Rodiče se nesvěřili a mohu se jen domnívat, že to bylo buď aktivní službou otce v Československé armádě před válkou, navíc nebyl potom ani ve válce jako německý voják. Nebo snad potřebovali odborníka v jirchárně v Abertamech, kde pracoval. Už se to asi nikdy nedozvím a ani po tom nepátrám. Doba nebyla dobrá, byla nespravedlivá a napáchala plno zla a škody, které jsou zde patrné dodnes.
Měl jsi někdy v dětství, v mládí nebo i později při své sportovní kariéře problémy s národností? Co v dětství škola a český jazyk?
S národností jsem nikdy problémy neměl. Většina spolužáků na škole byla národnosti německé, menšina české, nikdo to neřešil a žádné problémy nebyly. Horší bylo naučit se česky, jako šestileté dítě jsem neuměl ani slovo. Učil jsem se se sousedem (také ze samoty), který byl starší, česky uměl, při našich cestách do a ze školy. Zpětně si uvědomuji, že jsem byl asi první sportovec, reprezentant, německé národnosti v lyžařské Dukle Liberec, ale i zde to bylo v pohodě.
Kamarádi se i zajímali o život v Sudetech, protože pravdu jim nikdo neřekl. Jediným zklamáním, možná způsobeným mojí německou národností bylo, že když jsem udělal všechny přijímací zkoušky na vojáka z povolání pro moji další sportovní činnost v Dukle, tak to Okresní vojenská správa v Karlových Varech zamítla. Možná kvůli našim aktivním (písemným) kontaktům s vysídleným příbuzenstvem.
Kdo, co tě přivedlo ke sportu, konkrétně k lyžování?
Lyžovat jsem začal vlastně z nutnosti. Bydleli jsme na samotě, a když jsem začal chodit do školy, vzdálené několik kilometrů, tak nezbývalo nic jiného než v létě pěšky a v zimě na lyžích. K tomu mi otec náležitě zkrátil svoje lyže. Techniku běhu nás na škole učil známý sportovec a lyžař Gabriel Koubek, který v naší oblasti působil i jako trenér. Hned od další zimy jsem se začal zúčastňovat všech lyžařských závodů v okrese a kraji. Až do nástupu na vojnu jsem trénoval hlavně s kamarády ze školy v Perninku, vymýšleli a zkoušeli jsme všechny možné i nemožné metody. Jezdili jsme na lyžích po nahrabaném jehličí, jinovatce, ze starých prken stloukli koryta, ty vyložili pásy z umělé hmoty, které jsme pro lepší skluz natírali naftou.
Rodičům jsem pak musel pracně vysvětlovat, proč pořád smrdím naftou. Posilování jsem měl doma, protože jsme měli malé hospodářství, na kterém bylo práce pořád dost. Navíc jsem kamarádil s kladivářem Herbertem Schenkerem z Hřebečné (byl i mistrem republiky), se kterým jsem posiloval a pomáhal zde stavět dřevěné lyžařské můstky.
Můžeš popsat svoji sportovní kariéru až do členství v Dukle Liberec a reprezentace Československa? Co tě přivedlo k velkorážnému biatlonu, proč jsi u něj nezůstal a nepokračoval v malorážném?
Vzhledem k mým dobrým sportovním výsledkům jsem narukoval na vojenskou základní službu do Dukly Liberec. Přišlo tam dost běžců a tak se rozhodlo, že kdo má nějaký vztah ke střelbě, půjde dělat, v té době, velkorážný biatlon. Protože jsem byl předtím v Abertamech ve střeleckém kroužku a ve střelbě se mně dařilo, bylo o mé další sportovní kariéře rozhodnuto.
Během vojenské služby jsem se zúčastnil různých závodů „Spřátelených armád“ v Polsku, Sovětském svazu a východním Německu s umístěním jak v hlídkách, tak i v jednotlivcích do 3. místa (v Oberhofu). V roce 1965 jsem byl účastníkem Mistrovství světa v Elvrumu v Norsku a 1966 v Altenbergu v Německu, kde jsem byl v jednotlivcích 26. a se štafetou 9. Když jsem ukončil vojenskou službu, vrátil jsem se do Abertam, ale stále jsem byl v národním družstvu, tak jsem si vyřídil zbrojní průkaz a velkorážnou pušku měl doma. Na abertamské střelnici jsem si upravil vzdálenost střelby na 150 metrů a trénoval po práci střelbu k velké nelibosti místních myslivců. Neměl jsem už ale takové podmínky a kontakty a tak jsem závodění s velkorážkou ukončil a pokračoval s malorážkou v rámci okresu Karlovy Vary až do roku 1972. Pak jsem si udělal trenéra druhé třídy v běhu na lyžích a věnoval se mládeži v Abertamech.
Koncem 60. let trénovalo na dvou můstcích v Hřebečné okolo patnácti skokanů. Spolupracovali jsme i s lyžařským oddílem v Oberwiesenthalu, při využívání jejich sportovního areálu. V těchto letech nastalo u nás a v našem okolí poměrně velké legální vysidlování německého obyvatelstva, rychle ubývalo nadějných závodníků (např. sdruženáři František Zenker a reprezentant Siegfried Holub), tak i pomocných trenérů. Došlo tím i k útlumu lyžařského sportu v Abertamech.
Dá se nějak porovnat tehdejší vrcholový sport a tréninkové metody se současnými? V čem vidíš největší rozdíly?
Vrcholový sport byl tehdy jen v Dukle a Rudé hvězdě. Všechno ostatní byli amatéři, kteří trénovali po práci podle zveřejněných článků o špičkových sportovcích severských států a jejich zkušenostech, které se částečně snažili napodobovat. U nás vzniklo tréninkové středisko v Jáchymově pod vedením Ládi Boka, později v Karlových Varech se Slávkem Mašatou.
Pokud to mohu porovnat tak za relativně krátkou dobu se vrcholový sport dostal úplně na jinou úroveň jak v možnostech, prostředcích, vybavení, materiálovém zabezpečení, v oblasti lékařské péče, regenerace, prakticky celoročním možnostem trénování na sněhu, na ledovcích, v tunelu atd. Já jako reprezentant jsem tehdy dostal dvoje lyže na sezónu, dneska jsou to desítky a navíc „šité přímo na míru“ dotyčného závodníka podle různých druhů sněhu.
Jako vrcholový sportovec jsi byl v pracovním poměru v Rukavičkářských závodech v Abertamech. Jaké podmínky ti pro tvoji sportovní a později trenérskou činnost vytvářeli?
Potíže jsem ve fabrice nikdy neměl, vždy nám vyšli vstříc, také jsme závodili pod hlavičkou Rukavičkářských závodů Abertamy. Ani s uvolňováním na závody a tréninky nebyly žádné problémy, vše podle svých možností podporovali.
Se sportem jsi strávil celý život. Splnilo to tvoje představy, očekávání? Na co nejraději vzpomínáš?
Já jsem vlastně žádné zvláštní představy a očekávání neměl. Bral jsem to tak, jak to prostě šlo. Ze vzpomínek mi utkvělo v paměti, jak jsem na Mistrovství republiky v Harrachově, co by mladý zajíc, startoval za několinásobným Mistrem republiky Rudolfem Čilíkem a šlapal mu více v tištěné verzi