V Únorovém čísle přinášíme
09.02.2015- Pivovary v Krušných horách
- Z Prahy do Horní Blatné - rozhovor s Milošem Dáňou
- Legendární Dreckschänke je letos už 180 let
- Jáchymov před 500 lety
Legendární Dreckschänke je letos už 180 let
Málokterý Němec, který zavítá do Potůčků, s výjimkou těch, co míří jen na vietnamské tržiště, si nechá ujít alespoň letmý pohled na nejslavnější objekt obce – proslulý hostinec Dreckschänke. Tento bývalý zájezdní hostinec, v dobách svého největšího lesku dobře známý nejen v českém Krušnohoří, ale i daleko za hranicemi, oslaví letos 180 let od svého vzniku. Jeho další budoucnost však zatím není příliš růžová.
Zřídit hostinec při cestě z Johanngeorgenstadtu do Horní Blatné a dále do Čech nebyl určitě špatný nápad. Už od doby osidlování Krušných tudy vedla jedna z hlavních cest přes západní část pohoří, kterou od 18. století začaly využívaly i poštovní dostavníky. A ty kromě poštovních zásilek vozily také pacienty do karlovarských lázní, obchodní cestující a další zákazníky, jimž malé spočinutí na drkotavé cestě přišlo vhod. Výčep v Potůčkách sice existoval už od roku 1580, kdy zde vznikl privilegovaný hamr tvořící nejstarší jádro obce, tradičně se však má za to, že myšlenka začít provozovat v Potůčkách skutečný hostinec se zrodila až o mnoho později v hlavě Josefa Korba. Ten v roce 1829 koupil už tehdy ne zcela zánovní stavení na jižním okraji Potůčků, jež zanedlouho poté obdrželo nové popisné číslo 7, jež nese dodnes, a o pět let později, 30. listopadu 1834, se mu podařilo od správy jáchymovského lesního panství získat licenci k poskytování ubytování, provozování pohostinství a výseku masa.
Korbův hostinec sice vznikl na správném místě, ale ve špatnou dobu. Saské království se tehdy přidalo k Pruskem inspirovanému Německému celnímu spolku, který vstoupil v platnost k 1. lednu 1834, a v důsledku toho se výrazně snížil přeshraniční pohyb zboží i osob. Saské klientely ubylo a místních zákazníků, k nimž patřili patrně hlavně zaměstnanci sousední kovárny a také mlýna na výrobu kobaltové barvy, jenž stával šikmo proti proudu na druhém břehu Blatenského potoka, nebylo nejvíc. Korb se ocitl ve finančních těžkostech a hostinec musel prodat. K 28. dubnu 1835 tak přišel na svět „Gasthaus Hahn“, který nesl jméno svého nového majitele Johanna Adalberta Hahna z Horní Blatné, příbuzného známého Fausta Krušných hor pátera Hahna. Toto datum je považováno za datum zrození restaurace Dreckschänke, kterou pak rodina Hahnů provozovala úspěšně až do doby druhé světové války.
Jak a kdy hanlivé pojmenování šenku vzniklo, není známo. V němčině znamená slovo Dreck bláto nebo špína, může však mít i nepublikovatelný jiný význam, slušně řečeno výkal. Sofie Weickertová-Hahnová, poslední předválečná provozovatelka hostince, v pamětním spisku, který vydala v roce 1935 u příležitostí stého výročí vzniku hostince, udává několik možných vysvětlení této přezdívky. Odkazuje jednak na nelichotivou pověst, již měl hostinec ještě v dobách svého prvního majitele, kdy prý neproslul zrovna čistotou ani přívětivým chováním k hostům. Dalším z možných vysvětlení může být bídný stav staré poštovní „silnice“, která kolem hostince vedla, ale kvůli množství bláta byla často nesjízdná. Přezdívku Dreckschänke si tak mohl vymyslet některý z vozků, kteří po této špatné silnici museli projíždět. Situace se zlepšila až kolem poloviny 19. století, kdy na saské straně byla v roce 1847 poštovní silnice přestavěna na vyhledávanou „Bad Strasse“, lázeňskou silnici do Karlových Varů, a kdy byla komunikace opravena i na české straně.
Písemně je ovšem název Dreckschänke doložen až k roku 1861 v cestopisném článku, který vyšel v annaberských Erzgebirgische Hausblättern. Autorka textu uvádí, že jméno se na restauraci nijak nehodí, protože jde o naprosto čistý hostinec, přezdívka se však i přes snahy rodiny Hahnových o její potlačení ujala široko daleko. Provoz hostince tím ale nijak netrpěl, i přes jeho špinavé jméno se díky podnikavému duchu Adalberta Hahna hosté jen hrnuli. A často to nebyli jen tak obyčejní hosté. Například v roce 1850 zde pobývali pruští princové Karl a Adalbert, v roce 1860 princ Schaumburg-Lippe s družinou v osmi kočárech, v letech 1863, 1864 a 1865 pruský král a budoucí první německý císař Vilém, v roce 1865 saský král Johann a také korunní princ a budoucí druhý německý císař Friedrich, v roce 1866 kníže Bismarck se svými dvěma generály a ve výčtu pomazaných hlav by bylo možné dlouze pokračovat.
Adalbert Hahn se dožil vysokého věku, zemřel v roce 1884, a otěže podniku po něm převzal jeho syn Franz Xaver. Ten sice stačil ještě rozšířit počet hostinských pokojů z šesti na jedenáct, v roce 1887 však náhle umírá a veškerá starost o chod podniku spadla na bedra jeho manželky Terezie pocházející původně z Ostrova. Paní Terezie přišla hned s radikálním počinem: ke dřevěnému štítu, na němž byl název „Hahnův hostinec“ přidala ještě oválný porcelánový štítek s dovětkem „Vulgo Dreckschenke“ (zvaný Dreckschänke). Ze zatracované přezdívky se stal vývěsní štít.
Terezie Hahnová vedla hostinec velmi zdárně až do své smrti v lednu 1900 (bylo jí 57 let), a zažila tak ještě otevření železniční tratě Karlovy Vary – Johanngeorgenstadt 15. května 1899. Tento den byl zároveň poslední, kdy se u Dreckschänke zastavil černo-žlutý poštovní dostavník; s nástupem vlaku doba dostavníků definitivně skončila.
Ženská ruka vládla v hostinci i poté, kdy Terezii Hahnovou vystřídala její dcera Sofie (1877–1960), tehdy třiadvacetiletá. Nová hostinská se v roce 1901 provdala za Richarda Weickerta z Johanngeorgenstadtu, jenž v Dreckschänke začal uplatňovat své zkušenosti z pohostinství získané nejen na řadě míst v Sasku, ale i v Londýně. V září 1904 přivítal mladý pár ve svém hostinci věhlasného krušnohorského barda Antona Günthera, který se zde původně chtěl stavit jen na skok při zpáteční cestě z Johanngeorgenstadtu na Boží Dar, nakonec tu však .... více v tištěné verzi