V prosincovém čísle přinášíme
09.12.2014- Předvánoční čas v Jelení
- Hans Soph – malíř a básník z Horní Blatné
- Vznikají filmy o krušnohorském podzemí
- Pivo a pivovar v Jáchymově
- Pozvánka na krušnohorské běžkařské výlety
Moje předválečné lyžování na Klínovci
Bylo to někdy kolem Vánoc 1937. V té době jsem sice již lyžoval, ale toto byl můj první týdenní pobyt na horách, Shodou okolností na Klínovci. Mého normálně šetrného tatínka zřejmě objal pocit velkorysosti a zaplatil mojí mamince, sestře a mně týdenní pobyt v tamějším horském hotelu. Tedy pro mě jako v horském ráji. Zahanbeně přiznávám, že ten pocit ráje způsobovala hlavně vaječná omeleta s kompotem a se šlehačkou, kterou jsem s rozkoší hltal téměř každý den. Leč hlavní poslání pobytu bylo lyžování. S další asi desítkou dětí jsem byl přihlášen do lyžařského kurzu, který vedli mladí sympatičtí německy mluvící manželé. Z jejich lyžařských výkonů, jsem především dostal pocit lyžařské méněcennosti. Ale to se brzy na Dámské sjezdovce podalo, protože na pocity nebyl čas. V té době lyžařské osnovy zahrnovaly především telemarky a kristiánky, které se nacvičovaly při jízdě dolů. Vleky ani lanovky tenkrát na Klínovci ještě neexistovaly a proto dýchání, přesněji funění, se nacvičovalo cestou nahoru. Tomu odpovídalo i naše lyžařské nádobíčko. Prkénka dřevěná, bez ocelových hran s provrtanými špičkami, aby se dala uvázat a táhnout, hůlky lískové s propletenými talíři. Lankové vázání ještě nebylo, ale boty se čtvercovou špičkou, zapadající do čelistí již ano. A že jsme si dnešní výbavu nedokázali ani představit, byli jsme šťastní s tou, kterou jsme měli.
Já jsem byl navíc šťastný, že v tom lyžařském kurzu byla jedna holčička z Prahy, jménem Andrea. Poučku, že láska kvete v každém věku, jsem tehdy ještě neznal, ale mých tehdejších dvanáct let to potvrdilo. Byl jsem již docela slušný lyžař, ale machrování z lásky mně povznášelo nade všechny meze. Týden uběhl a závěrem závod ve slalomu, kde jsem byl favoritem. Kdo o tom nejméně pochyboval, jsem byl já sám. Ale moje zakopnutí o slalomovou tyčku vše změnilo. První byla Andrea. Kde já už nebylo důležité. Vše skončilo.
Přišla okupace, válka a pro některé lágry. Když jsem se po třech a půl roce vrátil, hledal jsem úpěnlivě jakékoli spojení se starými časy. Tak jsem si vzpomněl i na Andreu. Našel jsem telefon a zavolal. Bylo nám již asi devatenáct a setkali jsme se někde v Dejvicích. Jako přesvědčený bojovník za lepší příští jsem měl v klopě pěticípou hvězdu. To nebylo nic pro pražskou dívku z majetné rodiny. A tak z toho zbylo právě to nic.
text Hanuš Hron