V záříjovém čísle přinášíme
05.09.2014- Krušnohorské školy
- Představení volebních subjektů pro nadcházející komunální volby
- Život Josefa Beera s Parkinsonovou nemocí
- Jitrocel kopinatý
Jako konipas – život Josefa Beera s Parkinsonovou nemocí a s tvorbou
20. srpna se přes chladné počasí sešlo na náměstí v Abertamech spousta lidí – okometricky bych to šacoval tak na 200 lidí. Od nejmenších až po nejstarší. Probíhal abertamský filmový večer a v rámci něj proběhla štábní premiéra dokumentu o Josefu Beerovi – zdejší známé postavičce, řezbáři, ale hlavně o člověku, který od 18. let bojuje s projevy Parkinsonovy nemoci. Josefa sleduji a natáčím již pět let a tak je asi pravý čas na to, udělat s ním rozhovor. Protože toho z Pepy ale moc nevypadlo, tak jsem se zamyslel a sepsal, čím je jeho příběh jedinečný. Tady je.
Proč tvoříme? Víme, proč vlastně tvoříme?
Co je tím hlavním motorem pro neustále puzení po seberealizaci? Je to vlastnictvím nástrojů? Je to něco, co nám někdo poradil? Je to pouze okoukáním postupů někoho jiného? Je to o image? Ve velkoměstě, možná. Ale na malém horském městečku? Těžko. Tvoříme, protože nám to bylo dáno jako dar. Od rodičů, od pána boha.
"V první třídě jsem propadl kvůli tomu, že jsem neuměl ani slovo česky. První, co jsem uměl, bylo: "chceš facku?" To jsem první uměl. A když si to někomu řekl, tak si jí už měl, tak jsem mu jí vrátil a bylo hotovo. To jsme se už váleli na zemi. To šlo rychle. Si neuměl tu řeč a mluvil si jinak, tak si byl dycky, jak se říká: "Aussenseiter", trošku strčenej stranou. Tak ses skamarádil s takovejma, který byli taky trošku stranou. Jako třeba cigáni. S těmi ses skamarádil a pak si byl s nima."
Řezbář s Parkinsonem
Jemná řezba do dřeva spojená s neúprosným třesem celého těla? Je to vůbec možné? Možná v zázemí nějaké léčebny či rodinného prostředí. Představte si to ale na samotně na hřebeni Krušných hor. V domě bez vody. Bez rodiny, jen s bratrem, alkoholikem. Josef Beer přesto žije svůj život bez ohledu na zjevné překážky a úskalí a víceméně bez přítomnosti civilizačních vymožeností dnešní doby.
Josefu Beerovi je 50 let. Narodil se na Hřebečné v Krušných horách. O malička vyrůstal na loukách, v lesích v zázemí své rodiny. Do první třídy neuměl jediné slovo česky. Otec, jediný Čech v rodině, byl pro rodinu tabu. Byl to voják z blízkých kasáren. S rodinou nikdy nežil. Ostatní příbuzní byli Němci přestěhovaný sem do nehostinných Krušných hor do 1000 m n. m. z Teplic.
Přesto vyrůstal zcela běžně a šťastně. Svalnatý kluk s krásnými rysy tváře. V osmnácti letech ale přišel zlom. Na vojně byl velmi šikanován a vyhozen se skříní z 3. patra kasáren. Kdesi na východním Slovensku. Od té doby se u nějak začal projevovat třas. Jedna ruka, druhá ruka, noha, jazyk. V té době pracoval v porcelánce v Merklíně a lékař u něj diagnostikoval parkinsonovu nemoc. V té době začal talentovaný Josef modelovat postavičky z moduritu, hlíny, porcelánu.
Postupně ale přestal pracovat a dostal invalidní důchod. Vzhledem k odpracovaným rokům miniaturní. Josef ale nezanevřel na svět, nezačal pít jako jeho bratr, ale dal se na řezbařinu. Místní řezbář Jiří Lajn mu zapůjčil první nástroje a ujal se ho jako svého učně.
J:"Řezbář z Abertam, Lajn, Jiří Lajn.“
P: "Ten ti pomohl?"
J: "Ten sem přišel, tomu jsem ukázal ty první hodiny, co jsem udělal a zeptal jsem se: "Jirko, mám to dělat dál nebo se na to mám vykašlat?"
J:On se podíval a říkal: "Jseš na správný cestě, pokračuj, nepřestávej. " No a tak jsem pokračoval až do teďka. Mě to baví taky. Je vidět, že je to k něčemu. Nevypadá to, jako když vezmeš kus kamene, postavíš ho támhle a řekneš: "To je tak, tak a tak." A ty příjdeš a řekneš: "Hele, nevidím nic. Máš asi bujnou fantasii." Poznáš to, co tam má bejt. A to mě těší. Když ti někdo řekne: "To je dobrý, udělal si to hezky". Vem si to, když to chceš. To mě těší víc, než když mi dá stovku nebo dvě za to.
I přes postupující ochrnutí Josef dál žil na samotě, občas měl na léky, ale ty s železnou pravidelností přestávaly po určité době zabírat. Pro vodu chodil do potoka, dlouhou zimu trávil u jediných kamínek v domě. Uhlí a dřeva bylo málo. Přesto Pepa udržoval pravidelné rituály. Každý den v deset a ve tři odpoledne jezdil do blízkých Abertam na nákup či do Perninku do lékárny. V létě na kole a v zimě na starých lyžích. Musel to stihnout, dokud mu zabíraly prášky. Občas nedojel zpět…
" Když to cítím, že to na mne příjde, to mě začnou tady pálit nohy, tady stehna, všechno tě začne pálit, když šlapeš, tak slezu a tlačim. I to tlačení stojí za dvě věci. To jdeš tou stranou do druhý strany to táhne, to jseš prakticky furt ve škarpě. Jednou to jde, jednou to nejde. Jednou by si mohl dělat chirurga, by si mohl operovat a druhej den se rozklepeš a hotovo…“
Neoperovaná svéhlavička
V roce 2010 si Josefa všimli okolní lidé a rekreanté. Začal vyřezávat sošky a sochy pro místní lidi. Získal sponzory a donátory. Přestával být pro okolní lidi tím "ožralou" a "tragikomickou figurkou". Pepa je překvapivě dobře česky mluvící Němec se základním vzděláním. Abstinent, talentovaný řezbář. Motýlek ve skafandru. Člověk bojující s předsudky, který byl léta přehlížen a který se styděl na veřejnosti. V srpnu 2011 byl pozván na řezbářské sympozium, na které za ním lidé chodili v procesí jako za svatým mužem. Josef začal pociťovat satisfakci a začal se postupně měnit.
"Ze začátku to bylo takový divný, než jsem si na to zvyk, když na tebe každej koukal. To je hrozný, to cítíš. Když na tebe někdo koukne za záclonou a ty jdeš, on se na tebe podívá, ty ho nevidíš, ale cítíš ho."
Ošetřující lékař Josefa, Robert Jech, zpětně popsal Josefovu tvorbu jako něco, co mohla způsobit samotná nemoc a hlavně léky, které Josef bral. Ve většině případů vyvolávají tvůrčí pud.
V září 2011 získal jako sponzorský příspěvek 15 000 Kč od místních lidí, za které mu pořídili zdravotní tříkolku. Předtím si dvakrát zlomil klíční kost při pádu z kola. Bohužel Josef, dychtící po čtyřkolce s motorem, tříkolku rozřezal na prvočinitele a začal v duchu čistého idealismu konstruovat revoluční pojízdný prostředek.
Pokračování v tištěném vydání